Už od dávných let člověk potřeboval něco měřit a vážit. Souviselo to s rozvojem lidské společnosti a rodu. Míry využívali lidé v obchodě i ve stavebnictví. Jak si vypomáhali a co jsou to koncové měrky?

Stopa a její využití

V minulosti nebyl svět tak propojený, jak je tomu v současné době. Každý stát, dokonce i každé město mělo svou vlastní měrnou jednotku délky, protože závazná definice tehdy neexistovala. Lidé používali k přeměřování to, co měli nejčastěji k dispozici – loket, palec či stopu.

Například stopu využívali už staří Sumerové, Vikingové i Babyloňané. Ve středověku byla stopa rozšířená po celé Evropě. Existovala stopa saská, slezská, brněnská, moravská, česká, pruská i vídeňská a lišily se od sebe o milimetry. Císařovna Marie Terezie patentem z roku 1764 stanovila délku stopy na 29,82 cm.

Vznik soustavy SI

Rozdíl v jednotlivých měrných jednotkách a problémy s tím spojené vedly ke vzniku Mezinárodního systému jednotek SI. V roce 1875 byla podepsána Metrická konvence, která založila Mezinárodní úřad pro míry a váhy. V Rakousku-Uhersku byla metrická soustava zavedena v roce 1876. Používání jednotek SI si vyžádal technický pokrok, protože míry bylo třeba nějakým způsobem sjednotit. Od roku 1960 se Soustava SI stala mezinárodně platnou a postupně se stala součástí právních řádů jednotlivých států.

Koncové měrky

Se Soustavou SI souvisejí také krátké nebo dlouhé koncové měrky, což jsou ocelové nebo keramické destičky či hranoly s přesností na 0,001 milimetru. Používají se jako hmotný etalon délky, a to zejména v přesném strojírenství. Sady koncových měrek obsahují buď 31, 87 nebo 103 dílů a jejich skládáním k sobě lze vytvořit různé rozměry díky vysoké přesnosti jejich povrchu. Vyrábějí se jako kalibrační, kontrolní, etalonové nebo dílenské.